O hudbě protestantské

15.12.2013 00:00

Vyšlo v Soběhrdském bratru 4/2013

Milé sestry a bratři,

v minulém dílu [1], jsme se podívali na duchovní hudbu prvních křesťanů, provozovanou téměř po celý středověk. Měla čistě vokální jednohlasý charakter vycházející z byzantských uměleckých ideálů. Pokusil jsem se rovněž přiblížit způsob myšlení raných křesťanů, kteří duchovní zpěv ani nepovažovali za hudbu, jako lidský výtvor, ale za prostředek přímého projevu Ducha svatého na zemi.

Psal jsem též o bouřlivé proměně duchovní hudby směrem k vokálnímu vícehlasu během období vrcholné gotiky a renesance předcházejícímu reformačnímu hnutí. A o tom, že reformace šla vesměs proti proudu tohoto vývoje. Spolu se snahou o návrat k čistotě a pravým křesťanským hodnotám, souviselo odmítnutí většiny uměleckých prvků z katolického prostředí a v oblasti hudby pak o návrat protestantů k jednohlasu a přiblížení se k myšlenkovému ideálu raných křesťanů.

Dovolte, abych dnes splatil dluh minulému dílu, ve kterém jsem z nedostatku místa jen v závěru naznačil následný směr vývoje protestantské hudby a jejího chápání.

Návrat k myšlenkovému ideálu raných křesťanů totiž přinášel jistá úskalí. Pohled raných křesťanů na duchovní hudbu se téměř shodoval s pravoslavným pohledem na ikony. Pravoslavní o ikonách tvrdí, že „nikoli ruka umělcova vytvořila dílo, ale samotný Duch svatý“ [2]. Tento přístup sám o sobě nebyl problém. Osobně jsem rovněž přesvědčen, že pro schopnost tvořit kvalitní umělecká díla je nezbytná jistá míra Božího požehnání, a tato je poskytována pouze z Boží vůle a to i nevěřícím. Problém nastával ve chvíli, kdy bylo samotné dílo považováno za svaté a stalo se předmětem uctívání.

To je minimálně z reformovaného pohledu považováno za nepřípustné modlářství.

První křesťané, ještě v dobách Římské říše, zpívali své duchovní písně společně všemi členy sboru. Písně neobsahovaly pevný rytmus a byly členěny na významové části podle básnických pravidel. [3] Líbivé církevní melodie však byly časem přebírány i světskými hudebníky, byly rytmizovány, a tato rytmizace byla pak zpětně přenášena i do prostředí církevního. Řehoř Veliký [4], papež (v letech 590 až 604) tehdy ještě jednotné církve, považoval toto zesvětštění duchovní hudby za nedůstojné a porušující její slavnostní charakter, a proto rozhodl o výrazné revizi církevních zpěvů. Byl proveden jejich sběr a setřídění a jejich provozování bylo svěřeno pouze profesionálním hudebníkům. Vznikl gregoriánský chorál [5], který si nadále udržel vysokou kvalitu po několik století, až do období již zmiňovaných vícehlasých změn. Vlastní provozování duchovní hudby však bylo dále umožněno pouze úzké skupině vyvolených jedinců.

Protestanté v duchu učení o všeobecném kněžství [6] navrátili duchovní zpěv zpět lidu. Jednohlas, ke kterému se protestanté po odmítnutí vícehlasu navrátili, nebylo možné ve formě gregoriánského chorálu, pro hudebně neškolený lid použít. Bylo nutné provést jeho zjednodušení, které ale bylo pouze záležitostí dočasnou.

Protestantismus umožnil rozšíření vzdělanosti mezi širší vrstvy lidí, především z řad měšťanstva. Ačkoli tato obecná vzdělanost v počátku nedosahovala kvalit zavedených katolických církevních institucí, měla mnohem větší lidský potenciál, pomocí kterého tento počáteční deficit brzy vyrovnala, předčila a přímo umožnila vznik moderní západní civilizace. Spolu s tím rostla i úroveň všeobecného vzdělání hudebního, jak dokládá množství kancionálů jak z českého předbělohorského období, tak z okolní protestantské Evropy. Jako zajímavou ukázku české tvorby doporučuji poslech unikátní utrakvistické mše z Roudnického kancionálu, která je k dispozici na stránkách pěveckého sboru Jeroným [7].

Protestantská píseň se tedy dále vyvíjela jak po stránce hudební, tak i po stránce jejího chápání.

Pojetí duchovní hudby protestanty se posunulo obdobným směrem, jako protestantské pojetí večeře páně. Duch svatý v novém pojetí již nevstupuje na svět přímo prostřednictvím vlastního zpěvu zpěváka, ani není vyvoláno zázračnou formulí, či magickými úkony z vůle privilegovaného prostředníka, ale Ježíš Kristus je přítomen, z vlastní vůle, v celém společenství věřících, kteří se v jeho jménu s upřímným srdcem scházejí. Přesto je zpěv nadále významnou součástí bohoslužby a je považován za důstojný a nanejvýš vhodný způsob Boží oslavy.

...bratr Váša

Poznámky

[1] Minulý díl

[2] Uvozené tvrzení není doslovnou citací žádné pravoslavné autority. Je mým vlastním pokusem o (z důvodu omezeného prostoru zjednodušené) vyslovení pravoslavného názoru na tvorbu ikon, kterým se nechci nikoho dotknout. Pravoslavná teologie kolem tvorby ikon je poměrně rozsáhlá, nelze jí rozhodně shrnout jednou větou, a nemám o ní dostatečné znalosti. Případné zájemce bych proto raději odkázal na některého pravoslavného kněze.

[3] Pro rychlou orientaci v periodizaci středověké hudby poslouží celkem dobře Wikipedie, v knihkupectvích je pak možné nalézt již poměrně velké množství titulů zabývajících se tímto obdobím.

[4] Řehoř I. Veliký (c540 – 604), 64. papež, reformátor mešní liturgie. V církvích uctívajících svaté považován za světce.

[5] Gregoriánský chorál, pro stručný obraz opět poslouží Wiki. Musím důsledně varovat, že zdaleka ne vše, co se dnes vydává pod "značkou" gregoriánského chorálu jím skutečně je. Pěknou práci na toto téma jsem nalezl např. zde.

[6] Většina protestantských církví z teologického důvodu zrušilo kněžské svěcení. Protože jsem nenalezl o tomto dostatečný materiál online z řad ČCE, tak bych pro přiblížení tématu nabídnul úvahu bratrů z CB. Opačný názor církve katolické, která naopak svěcení "nadlidí" provozuje a obhajuje, je možné nalézt zde.

[7] Vzácně dochovanou kompletní utrakvistickou mši z roudnického kancionálu Jana Musofila (z roku 1591) si je možné poslechnout z mp3 na stránkách pěveckého sboru Jeroným (nutno odrolovat cca do středu stránky).