O hudbě raných křesťanů

17.09.2013 16:00

Vyšlo v Soběhrdském bratru 3/2013

Milé sestry a bratři,

Dostal jsem nabídku psaní článků do našeho časopisu [1] o hudbě. Ačkoli jsem vzděláním technik, je hudba mým velkým koníčkem, a domnívám se, že o ní mám skromné znalosti. Otevírám tedy dnes nové hudební okénko, ve kterém se, pokud o to budete stát, podíváme na hudbu duchovní i světskou postupně ze všech možných hledisek.

Při pohledu do našeho zpěvníku [2] shledáme, že je unikátním spojením hudebních tradic všech církví, k jejichž odkazu se hlásíme. Jsou zde písně husitské, utrakvistické, luteránské, kalvínské i několik písní předreformačních, či nápěvů katolických. Jádrem jsou samozřejmě písně bratrské. Zpěvník ale není pouze mrtvým historickým dokladem, a zvláště v dodatku [3] obsahuje mnoho kvalitních písní autorů současných.

Na úvod bych se však rád podíval ke skutečným základům, na nejstarší duchovní písně prvních křesťanů, jako je v našem zpěvníku č. 578 „Hospodine pomiluj, ny“ z 10. stol. [4] Jde o písně hluboce předreformační, přesto porozumění tehdejšímu hudebního myšlení a ideálu, je klíčové i pro pochopení většiny pozdější protestantské písně.

Určující kulturou tohoto období byla Byzanc, představující po pádu Říma prakticky jedinou vyspělou civilizaci v Evropě. [5] Její umění v sobě spojilo antické základy s vlivy židovskými, perskými, a troskami kultury egyptské.

Byzantská hudba platila do cca 12. století za ztělesnění dokonalosti, měla tradici, byla podložena teoretickými díly [6] a společně s křesťanstvím se rozšířila po celé Evropě do nově vznikajících států. [7] Hudba to byla jednohlasá, rytmická, poměrně svižná a byla intonovaná do zcela jiných tónových soustav než dnes. V téměř nezměněné podobě jí je možné dodnes zaslechnout v koptských klášterech, a některých východních ultraortodoxních církvích (řecké, syrské). Zní překvapivě orientálně, skoro „arabsky“. Arabové totiž svoji hudbu nevymysleli, ale při svých dobyvačných nájezdech převzali hudbu právě z Byzance, a tu bez jakéhokoli inovačního potenciálu, teoretických znalostí, či kulturních souvislostí, v poněkud degradované podobě zakonzervovali. [8]

Raně středověká duchovní hudba byla čistě vokální, nanejvýš s doprovodem bubnů, a velmi se blížila dynamické meditaci, či holotropnímu dýchání. Panoval názor, že „Hra na hudební nástroj by odváděla pozornost ke kráse hraných tónů a ztratila by se koncentrace na duchovní prožitek.“ Liturgický zpěv byl považován za emancipaci Božího Ducha!  [9]

Hlavní vůbec nebyla nějaká hudba, prvotní byl Boží duch, který skrz zpěv vstupuje na svět. Všechno ostatní bylo podružné. Hra na hudební nástroje, či vícehlasý zpěv odvádějící (dle dobového názoru) pozornost od obsahu k vertikálnímu souzvuku byly v přímém rozporu k tehdejšímu chápání duchovního zpěvu.

Zpěv zahajoval kantor (obvykle nešlo o kněze), který předzpíval první frázi. Kantor „přijal Božího Ducha a nechal ho skrz svůj zpěv vstoupit do světa“, jemu se pak přizpůsobili ostatní zpěváci. Středověcí autoři teologických spisů dokonce odmítali považovat duchovní zpěv za hudbu. Hudbu považovali za entitu tohoto světa, zatímco duchovní zpěv za přímé sestoupení Božího Ducha. Mluvili o „hudbě sfér“, vibracích, kterými pro lidské ucho neslyšitelně zní celý svět.

V důsledku křížových výprav a mocenských změn, se zhruba od 12. století začalo myšlenkové i kulturní prostředí Evropy měnit. Vznikla gotika, a oblast duchovní hudby prodělala bouřlivý vývoj [10] a vzdálila se byzantskému ideálu. V době kázání Jana Husa byl v církevním prostředí provozován již poměrně vyspělý vícehlas. Reformační hnutí šlo vesměs proti proudu tohoto vývoje. V každé vlně kázalo návrat k čistotě a pravým křesťanským hodnotám, s čímž souviselo i odmítnutí většiny uměleckých prvků z katolického prostředí. V oblasti hudby to znamenalo návrat protestantů k jednohlasu a přiblížení se k ideálu raných křesťanů. [11]

Husité vytvořili vlastní svébytnou formu chorálu a záměrně ničili varhany jako ďábelský nástroj [12]; písně Jednoty bratrské jsou vesměs jednohlasy; Kalvín odsuzoval jakýkoli nástrojový doprovod a k jednohlasu se v počátku vraceli i luteráni. Jistým paradoxem je, že právě z evangelického (luteránského) prostředí vyrostl později největší skladatel vrcholného období barokního vícehlasu, a zároveň hluboce věřící protestant, J. S. Bach.

Od dob raných křesťanů jsme se jistě posunuli velký kus směrem od symbolismu k racionalismu. Dokážu cítit určitý duchovní prožitek jak při zpěvu jednohlasých duchovních písní, tak při poslechu složitých Bachových oratorií, po porozumění obsahu díla. Přesto bych píseň č. 578 nedoprovázel, a domnívám se, že není vhodné duchovní skladby hrát mimo křesťanské prostředí, „bez obsahu“ jako „pouhý akustický koncert“.

Věřím, že je Ježíš přítomen kdekoli se lidé sejdou v jeho Jménu a tedy v celé bohoslužbě. Chválit Boha zpěvem pak není pouhým doplňkem bohoslužby, ale je to činnost vysoce důstojná a věřím, že je možné při ní prožívat skutečnou jednotu s Duchem, aniž by se sama hudba stala objektem uctívání.

Proto bych všechny rád na závěr vyzval, zpívejte Bohu písně radostně a celým srdcem!

… bratr Váša

Poznámky a zdroje

[1] Časopis Soběhrdský bratr.

[2] Současný (k vydání článku) Evangelický zpě vník ČCE, rok vydání 1979. Texty ke stažení zde.

[3] Dodatek k Evangelickému zpěvníku ČCE z roku 2000, obsahuje písně s číslem nad 600.

[4] Verze písně přítomná ve zpěvníku pochází asi z 12. stol., stále však odpovídá středověké formě.

[5] Byzanc byla de facto nepřerušeným pokračováním Římské říše.

[6] Významným hudebně-teoretickým dílem tohoto období je spis De Institutione musica od Severina Boëthia. Spis obsahuje, kromě hudební teorie, rozsáhlé pasáže pohlížející na hudbu z filosoficko-teologického hlediska a po celý raný středověk byl vysoce uznávanou autoritou.

[7] Pěkné články o středověké hudbě od Tomáše Houšky jsou na stránkách hudební skupiny Albigens. V tomto článku jsem použil několik formulací a myšlenek, převzatých z této série.

[8] Podobně, jako to dnes se západní hudbou dělají Číňané.

[9] Viz spis De Institutione musica. Boëthius zde tuto myšlenku rozpracovává a dává nám odpověď na otázku „proč“ raní křesťané svou hudbu provozovali a jak jí chápali.

[10] Notredamská škola, Ars Antiqa, Ars Nova... V českých zemích byl tento vývoj téměř o století opožděn.

[11] Zde se jedná spíše o přiblížení se hudební praxi raných křesťanů, nikoli o úplný návrat ke stejnému "téměř magickému" chápání hudby. Budu se tomu ještě věnovat v dalším dílu.

[12] Viz Husitská kronika od Vavřince z Březové (asi 1370 – asi 1437).