Obhajoba liturgie

30.09.2014 00:00

Článek byl psán pro Soběhrdského bratra 1/2014
(vyšel v období Velikonoc), kam se však z důvodu
místa nedostal a vyšel proto až v letním čísle 2/2014

Milé sestry a bratři,

kolik z Vás provozuje nějaký z lidových velikonočních zvyků? Barvíte vajíčka, pletete pomlázku? Víte že většina z těchto zvyků má pohanský původ a naši evangeličtí předkové se jim proto vyhýbali? Přesto považujete snad tyto zvyky za něco, co Vám brání prožít Velikonoce jako nejvýznamnější křesťanské svátky, brání Vám v pravé křesťanské spiritualitě?

Dnes bych se rád trochu odchýlil od tématu duchovní hudby, ale mluvil o něčem, co s ní úzce souvisí, totiž o liturgii a umění v bohoslužbě.

V posledních letech sílí v části ČCE snahy o liturgickou obnovu [1], v čemž jiní naši členové, spatřují přílišné riziko odklonu od pravé spirituality, folklorizace bohoslužeb a úpadku k povrchnosti. Takovou hrozbu vyjádřila i sestra Bublová ve velmi dobrém článku v Soběhrdském bratru 1/2013 [2]. Přestože si jejího názoru velice vážím, tak její obavy nesdílím. Jistě, pokud by se z liturgie stal striktní postup ve stylu našich katolických bratří, kde přeřeknutí v předepsané formuli dokonce zneplatní mešní úkon, stala by se z ní věc nadmíru škodlivá. To však v našem prostředí skutečně nehrozí, a rozumnou míru liturgické obnovy považuji za tendenci pokrokovou a pro naši církev prospěšnou.

Sestra, přestože brání náš nejpoužívanější super-strohý bohoslužebný program [3], vycházející z programu Kalvínského, založila svoji argumentaci na zásadách Lutherových - pouze písmem, pouze vírou, pouze milostí [4]. Možná by byla překvapená, jak je dodnes luteránská liturgie propracovaná a že Luther sám sloužil do konce života mše v latině [5] (s německým kázáním) de-facto podle katolického programu, aniž by to považoval v rozporu ke svým zásadám.

Prvotním požadavkem totiž nebylo odstranit z bohoslužeb všechny umělecké projevy, ale odstranit modlářství, umělý duchovní význam liturgických aktivit, uctívání obrazů, ostatků svatých apod. Špatné pochopení tohoto požadavku nabralo dosti často davového šílenství obrazoboreckých bouří – kulturního barbarství, které nemělo nic společného s pravými křesťanskými hodnotami. Luther se od těchto tendencí distancoval, a ostře proti nim vystoupil [6]. Umělecké předměty v kostelech připouštěl, pokud nebyly předmětem uctívání [7].

Nevím, zdali Kalvín toto barbarství schvaloval, každopádně proti němu nevystoupil, a kalvinistům tak padlo do poloviny 16 stol. za oběť většina církevních památek švýcarské oblasti. V Čechách pak chrám sv. Víta téměř o sto let později, za vlády Fridricha Falckého [8] - dodnes tam visí dřevořezba s tímto výjevem [9]. Přes radikální zjednodušení liturgie bylo však možné i u Kalvína nalézt mnoho symbolických a emocionálních prvků, které byly odstraněny až mnohem později.

Původní českou reformační církví předbělohorskou byli utrakvisté [10], kteří měli liturgii poměrně rozvinutou a samozřejmě Jednota Bratrská [11], která však nebyla církví lidovou, ale spíše elitním klubem. Kalvinismus a luteránství v Čechách byly až výsledkem tolerančního patentu [12], který původní česká vyznání nepovoloval. Vznikly zde tedy protestantské církve dvě, luteránská a kalvinistická.

ČCE vznikla r. 1918 jejich spojením, a hrdě se přihlásila i k odkazu původní české reformace a uznává všechny čtyři historická vyznání! [13] Přesto však nadále sílil tlak na unifikaci evangelické zbožnosti ve stylu kalvínském, zejména po 2. sv. válce, kdy značná část luteránských sborů zanikla. Do posledních luteránských kostelů byly z církevního ústředí dosazováni kalvínští duchovní, direktivně škrtány hudební části bohoslužeb a bourány oltáře. Pěkně o tom psala Eliška Baťová v seriálu o zpívané liturgii v Českém bratru 2012 [14]. Program bohoslužeb se pak v totalitním ovzduší usadil do současné velmi strohé formy [15].

Tolik k historickému vývoji. Proč tedy nyní obhajovat liturgii, k čemu by nám mohla být prospěšná, když jsme jí zrušili? Jde vlastně jen o prostředí, v němž bohoslužby provozujeme. Správně fungující liturgie by měla vytvářet takové prostředí, které křesťanovi bude pomáhat uklidnit se, otevřít svou mysl, srdce a duši Bohu, umožnit člověku dostat se do stavu, kdy je schopen vnímat duchovní prožitky. To není vůbec snadné, a vhodně zvolené, nerušivé liturgické prvky, mohou mít velký psychologický pomocný efekt. To je její účel, a neměl by jí být přikládán žádný jiný „vyšší“ význam.

K pravé spiritualitě není nutně potřeba liturgie, ani žádná jiná věc. Měli bychom zrušit náš rokokový stůl páně, a vrátit tam dřevěnou lavici. Vlastně ani kostel nepotřebujeme.

Zbořme jej!

Platnost chrámu zrušil přeci již sám Ježíš. Postačí nám stodola, nebo se můžeme scházet v lese! Proč naši předci stavěli kostel [16], když se mohli spokojit s modlitebnou? Protože v srdcích mnohých z nás má skutečnost že jde o kostel významnou roli! Jsme rádi, že v něm máme hezké vybavení. Vytváří nám vhodné prostředí.

Přitom ono prostředí dotvářely dříve i liturgické prvky, které jsme však zbourali docela. A je to škoda, protože oním staletým důrazem na racionalismus a demontováním jakýchkoli uměleckých projevů jsme přišli o jednu moc důležitou věc.

Přišli jsme o téměř o všechny prostředky jak vyjádřit radost!

Jsme smutná církev! Máme skvělá kázání, ale nezbylo nám zhola nic pro oslavu velikosti Boží.

V poslední době sílí diskuze o budoucím směřování církví v prostředí měnící se společnosti. Většina církví se potýká s odlivem věřících a volí cesty jak se s tím vyrovnat, a nově lidi oslovit. Někteří jdou cestou radikalizace a uzavření do ortodoxních, zkostnatělých společností, a to i v evangelickém prostředí [17]. Druzí volí cestu patosu charismatického hnutí, tak umělého, hraného a neupřímného [18]. A třetí se přizpůsobí požadavkům trhu, provozují Disneyland, organizují rockové bohoslužby apod.

Domnívám se, že ani jedna z těchto cest není pro ČCE správnou. Jako východisko vidím navázání na tradice všech čtyř vyznání, ke kterým se hlásíme. Nikoli však jako muzejní guláš starých forem, ale jako inspiraci pro současnost a pro budoucnost. Citlivé navázání na to, co bylo dobré, ale bez strnulosti a obav se nadále rozvíjet a poučit se i jinde [19]. Jsme jedna církev, a dnešnímu evangelíkovi je jedno, jestli byli jeho předci luteráni, či kalvinisti. Hledejme to, co nás spojuje, mějme toleranci k rozmanitostem protestantské zbožnosti. Veďme diskuzi, jaké formy jsou pro nás přijatelné. A hlavně znovu nalezněme schopnost radovat se!

… bratr Váša

Poznámky a zdroje

[1] Nejaktivnější v této oblasti je v ČCE asi iniciativa Coena.

[2] Článek "Liturgie" sestry Bublové je v Soběhrdském bratru 1/2013 na straně 19.

[3] Je zde myšlena agenda, či pořad nedělních bohoslužeb, v širším smyslu, včetně jejich formy. Formuláře pro pořady bohoslužeb užívané v ČCE lze nalézt v evangelickém zpěvníku na straně 818.

[4] Sola scriptura, Sola fide, Sola gratia - tři základní teologické principy Martina Luthera.

[5] Luther sám - ač autor slavné "Deutsche Messe" - sloužil až do smrti latinské bohoslužby s německým čtením a kázáním - zdroj zde.

[6] Rok 1522 tráví Martin Luther, toho času v klatbě, v úkrytu před pronásledováním na hradě Wartburg. Když však za jeho nepřítomnosti dojde ve Vitemberku k obrazoborectví a násilí, Luther se bez ohledu na hrozící nebezpečí vrací zpět, aby proti těmto praktikám ostře vystoupil. Více např. zde.

[7] Nutno upřesnit, že názor samotného Luthera se v této věci postupně vyvíjel. Z počátku zcela odmítal v kostele (zvláště figurální) obrazy (svatých). Později, zejména po konfrontaci s obrazoborectvím, je opět připouštěl, pokud se nestanou předmětem uctívání.

[8] Obrazoborectví kalvínského predikanta Scultéta ve dnech 21. – 28. prosince 1619 ve Svatovítské katedrále.

[9] Dubový reliéf (174 x 374 cm), umístěný mezi sloupy chóru za náhrobkem sv. Jana Nepomuckého, více zde.

[10] Utrakvismus dle Wiki, hutnější text zde. Utrakvisté sami sebe stále považovali za neoddělenou součást církve katolické.

[11] Stručná historie Jednoty bratrské

[12] Toleranční patent dle Wiki, hutnější text zde.

[13] ČCE vznikla sloučením církví (oficiálně) augsburské a helvetské konfese, které jako jediné mohly po tolerančním patentu legálně existovat, od počátku se však hlásí k odkazu původní české reformace.

[14] Český bratr, ročník 2012 (s výjimkou čísla 7)

[15] Současná forma bohoslužeb ČCE není nic původního, ani cenného, co by bylo třeba chránit. V současné podobě přetrvala z období komunismu, kdy se hodilo - když už ty křesťany nelze tak snadno vymýtit - aby jejich obřady byly alespoň co nejméně atraktivní!

[16] Primárně zde byl myšlen kostel v Soběhrdech, myšlenka však platí obecně pro všechny kostely ČCE.

[17] Řekl bych, že kostnatění je v evangelickém prostředí v současnosti větší, než kdekoli jinde, ačkoli jsme právě zkostnatělost na ostatních církvích celou historii kritizovali.

[18] Věřím v působení Ducha svatého (též na wiki) na lidi, projevující se jejich postupnou proměnou v "lepšího člověka", která nemusí být ani na první pohled pozorovaná a uvědomovaná. Nedokáži posoudit, zdali i v moderní době nedochází ojediněle i k seslání "výrazných" charismatických darům, jako např. "mluvení v jazycích" (též na wiki), jsem k tomu dosti skeptický. Vlastně mi v ČCE vadí obdobné věci, které vedly ke vzniku charismatiků a letničních, totiž malou možnost projevit radost z evangelické zvěsti, opomíjení Ducha svatého atp. Bohoslužby charismatiků, plné rádoby spontánních projevů, výkřiků, padání na tvář apod. však považuji za jednu velkou hranou šaškárnu.

[19] Pozitivní příklad moderní obdobně spojené evangelické církve spatřuji např. v Protestantské církvi v Holandsku.